Olga Königová alias ILLE pokřtila 19. září v Akropoli své nové supraphonské album Ve tvý skříni. Křest se vydařil stejně jako zmíněná deska. Album u posluchačů boduje, některé singly s úspěchem rotují nejrůznějšími rádii a recenze, které se objevily v tisku i na internetu, nešetří chválou. Poprávu. Olga se svým týmem a deska samotná si ji rozhodně zaslouží.
O desce Ve tvý skříni si povídáme s jejím producentem Dušanem Neuwerthem a frontmankou, textařkou a skladatelskou Ille.
Lze-li věřit internetovému překladači, „ille“ znamená norsky „špatný“; věděla jste to?
I.: Ne, to jsem nevěděla a popravdě, jak mi to teď říkáte, jsem z toho špatná. (smích) Jméno ILLE vychází z francouzštiny, ale vlastně náhodou, cíl to nebyl. Tohle jméno se mnou jde už nějakou dobu a má svůj vývoj. Používala jsem je jako přezdívku na internetu a pak bylo vlastně přirozené, že tak pojmenuju i svou kapelu. Ile – někdy se píše i se dvěma el – znamená ve francouzštině ostrov. Tohle jméno jsem vytáhla z názvu jedné knížky. Jenom škoda, že norsky je ille špatný. Zrovna sever máme rádi.
Asi i sever Čech, odkud pocházíte. Projevuje se tenhle kraj i ve vaší muzice?
I.: Určitě. Myslím si, že kdybych nevyrůstala v Ústí nad Labem, byla by moje muzika jiná. Ústí má, jakožto město s chemičkou v centru, zvláštní, hrubou poetiku, svoje inverze a mlhu. K tomu je tu ale i hrad Střekov a krásná krajina – kopce, Labe. Dohromady to dělá zajímavou atmosféru, která je inspiračním zdrojem pro citlivky. Na Ústí bylo navázáno vždycky docela dost hudebníků a výtvarníků. Je odtud třeba kapela Houpací koně.
Jak často se dnes do Ústí dostanete?
I.: Bohužel málo. Tak jednou za tři čtvrtě roku, někdy i méně často. Každá návštěva Ústí mě ale vždycky znovu zasáhne. Koukám, co je tam nového, vždycky se tu vyvrbí nějaká další divná stavba. Snažím se to moc nehodnotit, protože už neznám souvislosti, ale z venku mi přijde, že to tady je taky samá korporace. Asi jako v každém městě.
Říkáte, že severní Čechy jsou krajem drsným, nicméně vaše texty jsou lyrické, něžné, vlastně básně. Důkazem toho je i vaše účast na festivalu poesie Ortenova Kutná Hora.
I.: Tam mě pozval Honza Těsnohlídek, se kterým jsem absolvovala turné s kapelou Umakart. Myslím, že moje texty můžou být lyrické možná právě proto, že jsem vyrostla v (dejme tomu) drsným kraji. Možná to souvisí i s geny – moje maminka taky psala texty, ještě ale o něco jemnější, řekla bych. Obecně mám tendence brousit spíše do melancholie než do drzosti a ostrosti. Kromě prostředí a genů, jsou to hlavně nejrůznější životní události a setkání, co se do textů promítají.
Prolínání muzikantů různými kapelami (zmínila jste své vystupování v Umakartu, na vaší desce hostuje část Druhé trávy) je asi běžnou záležitostí…
I.: Je to přirozený důsledek podobného cítění hudby a společných témat. V takovém případě se snadno vytvoří jakási rodina lidí s podobnými zájmy a podobným citem pro věci – a pak je migrace muzikantů různými kapelami úplně normální.
Prý málo muzikantů má na svém debutu jako hosty tolik hvězd, jako právě vy!
I.: S některými se znám dlouho, třeba s Lubošem Malinou a Lubošem Novotným z Druhé trávy už od dětství. Ti další se pak nabalovali postupně. S návrhem na duet s Jaromírem Švejdíkem přišel Dušan Neuwerth, Tomáš Neuwerth je Dušanův brácha, s Márdim jsme se potkali při natáčení Potápěčů (druhé desky Obří broskve) A tak dále…
Dušane, proč jste se rozhodl produkovat desku ILLE?
D. N.: Protože se mi hudba ILLE líbí, to se pak produkuje dobře. Některé písničky jsme na desku měnili možná trochu víc, než ILLE čekala, tak se je kapela musela vlastně znovu učit, ale byla to práce radostná. To je vždycky, když děláte na něčem, co vám konvenuje.
V čem ty změny spočívaly?
D. N.: Vždycky jsme se dívali na to, co by které písničce líp slušelo, nakonec je na desce, myslím si, tak půl napůl akustika a elektronika. Chtěli jsme, aby každá píseň byla osobitá, odlišná od hudby jiných kapel. Nekladli jsme si žádné mustry předem; podmínka byla jenom jedna: aby to pořád byla Olga a aby byla svá. Pak jsme každé písničce zvlášť dávali takový kabát, o kterém jsme si mysleli, že je nejlepší.
Vy jste, Olgo, navrhované změny přijímala ráda?
I.: Většinou ano. Dušan přicházel s věcmi a nápady, které ve mně rezonovaly, líbily se mi. Jeho produkce mi sedí.
Jak byste vůbec charakterizovala svoji muziku?
I.: Jsou to melancholické písničky, někdy je ještě schovávám za přívlastek holčičí. Stává se, že za mnou pak lidi chodí s tím, že jim holčičí nepřijdou. Asi to je trochu zavádějící, tak to přestávám používat. Někdo tomu říká alternativní pop, někdo indie pop. Myslím, že to všechno sedí.
V některých rádiích ovládáte první příčky žebříčků; myslíte si, že věhlas značky Supraphon vám pomůže prorazit i do dalších?
I.: Je to možné. Nějaké našlápnutí proběhlo, Supraphon by mohl pomoci dál. Deska je přístupná nejrůznějším posluchačům, takže věřím, že se to povede. Obecně: forma rozhlasové prezentace interpretů v naší zemi není v současnosti úplně ideální. Chtělo by to ji trochu provětrat!
Zdroj: SUPRAPHON a. s.
