Byla považována za jednu z největších hvězd stříbrného plátna, nejkrásnější ženu světa. Kromě toho jí mnozí přiznávají podíl na řadě vědeckých vynálezů. Vystřídala šest manželů, zkusila být producentkou a milovala telefonování. Příběh Hedy Lamarr, který pro Divadlo MeetFactory napsal a zrežíroval Tomáš Loužný, se v neděli 2. července vrací do bazénu Barrandovských teras.
“Because you don’t live near a bakery doesn’t mean you have to go without cheesecake.”
V bazénu Barrandovských teras se Divadlo MeetFactory neocitá poprvé. Posledních pět let zde uvádělo inscenaci Psí dny, která měla letos derniéru. Dramaturg Matěj Samec hledal pro toto místo nové téma a přišel s příběhem Hedy Lamarr, hvězdou filmu Gustava Machatého Extase, který se v roce 1932 točil právě u bazénu. Režisér Tomáš Loužný chvíli váhal, když si ale přečetl její životopis, názor změnil. „Hedy Lamarr je pro mě fascinující postavou – čím více jsem se o ní dozvídal, tím méně jsem ji znal. Nandala si za svůj život nespočet masek a myslím, že nakonec se v nich sama ztratila. (…) Její rozpínavost a všežravost a vůle k životu jsou stejně inspirující, jako děsivé,” říká Tomáš Loužný.
“I can excuse everything but boredom. Boring people don’t have to stay that way.”
Tři herečky, z nichž každá reprezentuje jinou vrstvu osobnosti Hedy Lamarr. Dana Marková je Hedy, kterou všichni milovali na hvězdných večírcích, Hedy, která vždy dosáhla všeho, co si zamanula. Anna Fišerová je hollywoodská ikona, dívka z plakátu, ke které se nelze přiblížit, ale kterou podle všeho miluje každý muž a ona o sobě ani na moment nepochybuje. „Hranice mezi soukromým životem a veřejným obrazem se stírá, stává se nezřetelnou a výsledkem je Hedy Lamarr v podání Radky Fidlerové, žena, která neví, zda žije v přítomnosti nebo v minulosti, slavná herečka, která už desítky let nehrála a pomalu se rozpadá podobně jako barrandovský bazén,” popisuje Tomáš Loužný.
“Jack Kennedy always said to me, Hedy, get involved. That’s the secret of life.”
Místo zaniklého bazénu pod Barrandovskými terasami, bývalá chlouba Prahy, kam se při plaveckých závodech na tribuny vešlo až 4000 diváků, je nyní ruina. Kdo nezná historii, nenapadlo by ho, co vše se zde odehrálo. Navzdory nepopiratelnému geniu loci místa, byl pro tvůrce problémem poměrně velký hluk blízké železniční trati a silnice. Vyřešili ho využitím silent disco sluchátek, které diváci budou mít celou dobu na uších. To umožní filmově intimní hlasový projev hereček. Ostatně bezdrátovou technologii nevynalezl nikdo jiný než Hedy. Nebo aspoň to tvrdila…
“Any girl can be glamorous. All you have to do is stand still and look stupid.“
Ve chvíli, kdy diváci spatřili nahou dívku ve filmu Gustava Machatého Extase (1932), bylo o hvězdném příběhu tehdy osmnáctileté Hedy Lamarr rozhodnuto. Poté, co se seznámila s Louisem B. Mayerem, ředitelem Metro-Goldwyn-Mayer studií, dobyla Hollywood. Mluvilo se o ní jako o nové Gretě Garbo nebo Marlene Dietrich. Objevila se ve filmech po boku Spencer Tracyho, Clarka Gablea, Judy Garland. Největší úspěch ji přinesla hlavní role ve filmu Samson and Delilah (1950), který získal dva Oscary. Poté ale její sláva začala upadat a po několika nervových zhrouceních hrát přestala.
“If I were to name my favorite pastime, I’d have to say talking about myself.”
Kromě herecké kariéry byla vášní Hedy Lamarr elektrotechnika. Za 2. sv. války byla u zrodu vynálezu FHSS (Frequency-hopping-spread-spectrum), tedy zvláštního druhu modulace odolného proti odposlechu. Společně s Georgem Antheilem tento vynález nechali patentovat (1942) a bezplatně nabídli US námořnictvu k navádění řiditelných torpéd. Armáda ale tento návrh nevyužila a když patent propadl, nápadu se ujala jiná firma. Dnes se systémy FHSS široce používají a tvoří nedílnou součást IT (sítí Wi-Fi a systémů Bluetooth). Za svůj vynález nedostali Hedy Lamarr ani George Antheile ani cent. Hedy Lamarr se v roce 1997 dostalo částečné satisfakce, kdy jí bylo uděleno USA čestné uznání za zásluhy o rozvoj elektrotechniky. O tři roky později zemřela. Poslední léta žila sama, nevycházela z domu a několik hodin denně telefonovala.
Tomáš Loužný: Extáze
bazén pod Barrandovskými terasami
režie: Tomáš Loužný
dramaturgie: Matěj Samec
scéna a kostýmy: Kateřina Jirmanová
hudba: Martin Hůla, Ivo Sedláček
produkce: Magda Juránková
inspice: Jana Hrušková
hrají: Radka Fiedlerová, Dana Marková, Anna Fišerová
premiéra: 2. 7. 2023, bazén Barrandovských teras | vyprodáno
další reprízy:
červenec: 17. 7., 18. 7., 29. 7., 30. 7.
srpen: 14. 8., 15. 8., 16. 8.
citáty v textu: Hedy Lamarr
Další informace:
Tomáš Loužný je režisér, autor a překladatel. Vystudoval humanitní studia na UK, teorii a kritiku a posléze režii na katedře činoherního divadla na pražské DAMU. Dvakrát zvítězil v soutěži o krátkou divadelní hru vyhlašovanou Knihovnou Václava Havla v New Yorku. Má za sebou několik inscenací, u nichž byl autorem či spoluautorem předlohy a to jak na oficiálních divadelních scénách (Činoherní studio v Ústí nad Labem, Městská divadla pražská či DJKT v Plzni), tak na nezávislých scénách (Vila Štvanice, Divadlo X10). V Divadle MeetFactory režíroval inscenaci podle knihy Sary Baume Vyšlapaná čára (premiéra 2021).
Radka Fidlerová se narodila v Karlových Varech do lékařské rodiny, kde v poválečném období prožila rané dětství. Do jejího života patřily hodiny klavíru, baletu, sport a domácí loutkové divadlo. Sportovní kariéru jí pokazilo zranění. V patnácti letech začala hrát v amatérském autorském divadle Kapsa. Studovala na karlovarském gymnáziu a po maturitě pokračovala ve studiích na DAMU v Praze v ročníku Libuše Havelkové a Františka Salzera (1964–1968). Po studiích se setkala se Zdenkem Potužilem a Miki Jelínkem a společně s nimi se stala zakladatelkou Divadla na okraji. Zde působila až do ukončení činnosti divadla v roce 1987. V roce 1993 ji Zdenek Potužil, již jako umělecký šéf Divadla Rokoko, přizval ke spolupráci. V Městských divadlech pražských pak zůstala i po jeho odchodu. Ve filmu dostala největší příležitost v narkomanském dramatu Pavučina z roku 1986. Pravidelně se věnuje také dabingu.
Dana Marková po maturitě vystudovala herectví na DAMU v Praze a potom absolvovala stáž v Maxim Gorki Theater v Berlíně. Hrála v Městkém divadle Kladno, Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Divadle Na Zábradlí nebo v Divadle na Vinohradech. V současnosti ji můžete vidět v A Studio Rubín nebo v Divadle ABC. Objevila se ve filmech Protektor nebo Betlémské světlo.
Anna Fišerová v roce 2011 absolvovala šestiletý hudebně-dramatický obor Státní konzervatoře Praha. V témže roce po jejím hostování v roli Sněhurky v pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků režisérky Natálie Deákové dostala nabídku stálého angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V rámci svého studia hrála v Divadle Státní konzervatoře Praha například v Bulgakovově Mistrovi a Markétce v režii Jana Novotného, nebo v Psychóze ve 4.48 v režii Davida Czesaného. Anna Fišerová hostovala ve Švandově divadle, ve Strašnickém divadle a na Letních Shakespearovských slavnostech. Má zkušenosti i s prací v rozhlase, objevila se v několika televizních seriálech (Černá sanitka, Dobrá čtvrť) a ve filmech (Gympl Tomáše Vorla).
Bazén Barrandovských teras Nachází se v Hlubočepích v Praze, kde vznikal v letech 1929 – 1931 v místech bývalého vápencového lomu firmy Barta a Tichý. Jednalo se o první závodní bazén v Československu. Architektem areálu byl Václav Kolátor. Bazén otevřený 16. 8. 1930 byl součástí Barrandovských teras, se kterými byl spojen schody vinoucími se po skále. Bazén o rozměrech 50 × 18 metrů, s hloubkou od jednoho do čtyř a půl metru, doplňovala ikonická skokanská věž s výškou 10 metrů od architekta Vladimíra Grégra. Tribuny nabízely při závodech místa až pro 4000 fandících diváků. Z hlediska architektury byl Barrandov obdivovaný odborníky a všeobecně populární. Nevýhodou bazénu bylo, že ležel na západním břehu vltavského údolí těsně pod skalami, kam slunce mohlo jen dopoledne. Po poledni se celý areál ponořil do hlubokého stínu
a od skal zavanul silný chlad. Voda byla studená i proto, že bazén byl plněn vodou z vlastní studny, která se nijak neohřívala. Kvůli hospodářské krizi byl také snížen finanční příspěvek státu. V roce 1934 navíc vyhořela dřevěná budova. Dluhy tím ještě vzrostly. Kvůli těmto důvodům byl bazén v roce 1955 uzavřen a kvůli nevhodnosti svého umístění je prakticky neobnovitelný. V roce 1988 byl areál Barrandovských teras včetně bazénu se skokanskou věží prohlášen za kulturní památku. V roce 1993 zde zastupitelstvo hlavního města Prahy vyhlásilo památkovou zónu. To jeho chátrání, ale nijak nezastavilo. Po revoluci byl areál společně s bazénem v restitucích navrácen rodině Havlových, které byl znárodněn v roce 1948.
Zdroj: TS
