dizajnový obchod slávica uvádza: tvorivé reči s dizajnérom a výrobcom zápisníkov,
Jakub Liška /modranska/ a Lubomír Kuča /DeafMessAnger/
Iveta Malachovská povyzvedá od dizajnérov ako žijú, čo všetko obnáša ich tvorba, ako a prečo to všetko začalo, či ich práca živí, baví, vzrušuje…
Príď sa presvedčiť na vlastné oči a popýtať sa, čo najviac zaujíma teba. Pri šálke čaju a niečom malom k zakusnutiu zahrá Katarzia. A budú aj darčeky!
modranska je spoločnosť zaoberajúca sa tvorbou ručne robenej úžitkovej keramiky, a to hlavne modranskej majoliky a kameniny. V spolupráci s modranskými remeselníkmi a dizajnérmi z celého Slovenska oživujeme tradičné tvary a vzory, vymýšľame aj nové návrhy a vytvárame tak originálnu, modernú keramiku zachovávajúcu tradície a krásu starej hrnčariny. Náš príbeh sa začal už v roku 1975, keď Marián Liška nastúpil ako učeň do slávnej modranskej keramickej školy. Tam zostal po ukončení štúdia pracovať ako hrnčiar a neskôr aj ako majster. V roku 1990 si založil vlastnú dielňu, ktorá sa neskôr stala základom tej našej. Dnešnú podobu dostala modranska vďaka synovi Jakubovi, ktorý sa po štúdiách keramiky, architektúry a dizajnu na ŠÚV a VŠVU v Bratislave a University of Plymouth v roku 2009 vrátil do otcovej dielne a priniesol nové postupy a nápady.
Vzpomínám si, když mi jednou kamarádka řekla: „Tohle je špatně napsaný (ukazujíce přitom na pohlednici, na které bylo napsáno – Made from Prague)“. „Ne není“, povídám. „Nechtěl jsem tam napsat – Made in Prague – ta pohlednice, co držíš v ruce je vyrobena z Prahy – z časopisu, který jsem našel pohozený na lavičce v Praze – je tudíž z Prahy.“ Spousta „materiálu“, který je použit pro „vybavení interiéru“ diářů pochází právě z ulice. Něco najdu pohozený na zemi něco v kontejneru s papírem. Dnes už na pohlednice nemůžu psát pouze „Made from Prague“, protože by to už nemusela být vždycky pravda. Začal jsem sbírat vyhozené knihy, časopisy a jiné tiskoviny ve všech místech, do kterých cestuju. Minulý rok jsem na ulici v Barceloně našel hromadu vyhozených knih – Nacpal jsem je do batohu a odvezl do Prahy. Za několik měsíců jsem dostal email od holky ze Španělska, která se mě ptala, jak je možný, že v diáři, který si koupila v Praze, objevila stránky z knížky napsané v katalánštině.
